Obrázky a pracovní listy mohou pomoci otevřít důležitý rozhovor

Dítě někdy neumí říct, že je smutné, nejisté nebo přetížené. Místo slov přijde vztek, pláč, stažení do sebe, potíže se spánkem nebo zdánlivě nepřiměřená reakce na běžnou situaci. To neznamená, že každé náročné chování ukrývá hluboký problém. Může však být signálem, že dítě prožívá něco, čemu zatím samo nerozumí nebo pro co nemá slova.

V náhradní rodinné péči je důležité rozlišovat mezi tím, co dítě prožívá, a tím, jak jeho chování na první pohled působí. Náročné emoce totiž nemusí znamenat nevděk ani odmítání nové rodiny. Dítě může být v bezpečném a laskavém prostředí, a přesto se mu může stýskat, může mít obavy z další změny nebo přemýšlet o lidech, kteří už v jeho životě nejsou. Ztrátou totiž nemusí být jen úmrtí blízkého člověka. Pro dítě jí může být také odchod z domova, přerušení vztahu nebo odloučení od osoby, na kterou bylo zvyklé. Smutek se přitom může projevovat také vztekem, úzkostí, pocitem viny, únavou nebo nesoustředěností.

Pomoci mohou jednoduché obrázkové materiály, které dítěti ukážou, že emoce mají svůj význam. Strach nás upozorňuje na možné nebezpečí, vztek dává najevo, že se nám něco nelíbí, a smutek souvisí se ztrátou nebo zklamáním. Jak připomíná jeden z materiálů Národního ústavu duševního zdraví: „Každá emoce je v pořádku.“ Rozdíl je mezi tím, co dítě cítí, a tím, jak se pod vlivem emoce zachová.

Pracovní list nebo obrázek nemusí znamenat, že si s dítětem sedneme ke stolu a začneme ho zpovídat. Může ležet mezi pastelkami, stát se součástí společného čtení nebo posloužit ve chvíli, kdy dítě samo otevře určité téma. Místo otázky „Proč se tak chováš?“ můžeme zkusit: „Který z těchto pocitů je tomu, co právě prožíváš, nejblíž?“, „Kde ten pocit cítíš v těle?“, „Co ti obvykle pomůže, když je ti takhle?“ nebo „Chceš o tom mluvit, nakreslit to, nebo teď jen chvíli být spolu?“

Dítě nemusí odpovědět hned. Smyslem není získat informace o jeho minulosti ani ho přimět ke sdílení, na které není připravené. Důležitější je zkušenost, že dospělý unese jeho pocity, nebude je zlehčovat a zůstane nablízku.

Když je dítě silně rozrušené, dlouhé vysvětlování obvykle nepomáhá. Nejprve potřebuje znovu získat pocit bezpečí ve vlastním těle. Materiály pro menší děti nabízejí jednoduché možnosti: napít se vody, pomalu počítat od deseti k nule, zatlačit rukama proti zdi, soustředit se na okolní zvuky, dotknout se několika předmětů nebo pojmenovat barvy, které vidí.

Nejde o univerzální návod. To, co pomáhá jednomu dítěti, nemusí fungovat u jiného. Někomu uleví dechová cvičení, jiného mohou v rozrušení naopak ještě více znejistit. Někdo potřebuje pohyb, jiný klid, deku nebo blízkost dospělého. Pěstouni a osvojitelé proto mohou jednotlivé způsoby zkoušet společně s dítětem v klidných chvílích a postupně si vytvořit vlastní „plán první pomoci“: Co mi pomáhá? Co naopak nechci? Kdo mi může být nablízku?

U starších dětí a dospívajících může pomoci také vysvětlení, co se při stresu děje v těle. Mozek se snaží člověka chránit a může spustit rychlou obrannou reakci – zrychlí se dech, tělo se napne a schopnost klidně přemýšlet se dočasně zhorší. Dítě pak může lépe porozumět tomu, že jeho reakce není důkazem, že je „špatné“ nebo „nezvladatelné“. Zároveň se může postupně učit rozpoznat, kdy napětí přichází a co mu pomáhá vracet se do rovnováhy.

Samostatným tématem je schopnost říct si o pomoc. Děti, které se v minulosti nemohly na dospělé spolehnout, nemusí automaticky věřit, že jejich starosti někoho zajímají. Mohou potřebovat konkrétní věty, kterými rozhovor začít: „Necítím se dobře“, „Něco mě trápí“ nebo „Potřebuji si s tebou promluvit.“ Pokud je mluvení příliš těžké, může dítě napsat zprávu, krátký dopis nebo jen ukázat na obrázek.

Materiály mohou být užitečnou oporou pro rozhovor, nenahrazují však odborné posouzení ani terapii. Jestliže dítě dlouhodobě trápí úzkost, výrazný smutek, potíže se spánkem, sebepoškozování, vzpomínky na traumatické události nebo jiné závažné obtíže, je namístě obrátit se na psychologa, terapeuta, pediatra či pracovníka doprovázející organizace.

Pěstoun ani osvojitel nemusí mít odpověď na každou otázku. Často stačí, když dítě znovu a znovu zažívá, že jeho pocity jsou přijímány a brány vážně. Že na ně nemusí být samo. A že požádat o pomoc je v pořádku.

Článek vychází z volně dostupných materiálů projektu Duševní zdraví dětí a adolescentů Národního ústavu duševního zdraví. Materiály jsou rozdělené podle věku a věnují se mimo jiné emocím, stresu, zklidnění, traumatu, ztrátě, vztahům a vyhledání pomoci. Jsou připravené k bezplatnému použití a tisku.

• Prohlédnout a stáhnout materiály pro děti