Co by dítě mělo vědět o intimních částech těla, nevhodných dotecích a tajemstvích

Jednou z častých chyb v prevenci je představa, že dítěti stačí říct: „Dávej si pozor.“ Taková věta je ale pro mladší dítě příliš obecná. Dítě potřebuje konkrétnější a srozumitelnější oporu. 

Prvním krokem je to, aby dítě znalo správná slova pro své tělo. Věcné pojmenování intimních částí těla není necitlivé ani předčasné. Naopak pomáhá odstranit zmatek a dává dítěti jazyk, kterým může mluvit o tom, co se ho týká. Dalším krokem je vysvětlení, které doteky jsou v pořádku a které ne. Dítě nemusí umět složité definice. Potřebuje ale rozumět základnímu pravidlu, že jeho tělo má hranice a že na intimních částech těla se ho nikdo nemá dotýkat, pokud nejde o odůvodněnou a bezpečnou situaci. 

Stejně důležité je, aby dítě nehodnotilo bezpečí jen podle toho, zda je někdo „milý“ nebo „známý“. Ne každé riziko je na první pohled vidět. Bezpečnější je učit děti rozpoznávat konkrétní nevhodné chování, než je vést k jednoduchému dělení lidí na dobré a zlé. 

Velké místo v prevenci má i vysvětlení, že existují špatná tajemství. Děti potřebují vědět, že když je něco tíží, mate nebo izoluje od rodiny, nemají to nést samy. A že mlčení není povinnost. 

Praktická část prevence pak spočívá v tom, že dítě ví, co může udělat. Říct hlasité ne, odejít, hledat pomoc a svěřit se důvěryhodnému dospělému. Pokud takový dospělý v danou chvíli není po ruce, existují i odborné služby pomoci. Pro děti a studenty funguje v Česku například Linka bezpečí na čísle 116 111, k dispozici je také chat. 

Smyslem prevence není dát dítěti pocit, že svět je nebezpečný. Smyslem je dát mu jistotu, že existují pravidla, podle kterých se může orientovat, a lidé, kteří mu pomohou. 

Tento text je inspirován příručkou primární prevence pro děti mladšího školního věku 6–9 let Mariany Korbové O dotecích.